Rozhovor s fotografem Petrem Tomanem

Můj druhý rozhovor bude s fotografem, kterého já osobně považuji za profesionála, i když focení není jeho zaměstnáním. Petr je vítězem Czech Press Photo 2011 v kategorii portrét, ale jak sám říká, více ho těší třetí cena v celosvětové soutěži. 

– Reklama dtpko.cz –

Petře kdy jsi začal fotit a kdo, nebo co tě k focení přivedlo?
Znouzectnost. Studoval jsem žurnalistiku a byl tam nepovinný předmět fotožurnalistika, tak jsem si říkal, že to bude prima zašívárna a zapsal se. Učila mě stará praktička z novin, fotilo se na filmy, všechno jsem si musel vyvolávat sám… A jak se mi to hodilo! Když jsem po škole nastoupil do novin, tak do měsíce zemřel fotolaborant a mě jako eléva šoupli do komory.

Za pár měsíců jsem to dotáhl k dokonalosti a byl jsem schopnej do hodiny odevzdat hotové pozitivy. Pak se nade mnou šéfredaktor smiloval, vrazil mi prvního Nikona F804 a šel jsem fotit svou první rozkopanou ulici. Nakonec jsem to dotáhl i na fajnovější focení, fotil jsem třeba Václava Havla. Na krku šňůrku PRESS, kolem samí profíci z ČTK a MF, to bylo něco. A jak jsem byl mladej a drzej, tak jsem se dostal až k němu, k Havlovi. Krásný fotky by to byly, kdybych to všechno neodbouchal na plech… V tý mladický blbosti jsem si zapomněl nabít film a zjistil jsem to až v komoře. Ještě se mi to pak stalo párkrát…

 
Jaké fotky rád děláš a proč?
Věnuju se fotožurnalistice. Hledám si témata. Zajímavé je, že poslední dobou jsou hodně spojené s atomem – Černobyl, bývalé sovětské jaderné střelnice, historie českého uranu v atomových zbraních, političtí vězni na uranu… Asi už mě ta radiace taky dostala. Snažím se najít vlastní cestu a neukazovat to, co udělaly desítky fotografů přede mnou.

– Reklama dtpko.cz –

Když jedu do Černobylu, tak nehledám postižené děti, jak dělá většina fotografů. Je to jednoduchá cesta k silnému snímku. Taková fotka pro mě nemá moc hodnotu, je to spíš senzace co nic neřeší. Paparazzi style, na který jsou místní už celkem hákliví. Skutečný problém není vidět na ulici, ten je v hlavách lidí. A já se snažím dostat k nim.

 
Máš nějaké místo, kam se chceš podívat a fotit.
Řekl bych to jinak – jsou témata, kterým bych se chtěl věnovat. Pořád je třeba mít něco v záloze. Můžu se věnovat příběhu zajímavého člověka, ale když ho v půlce projektu přejede auto, tak jsem nahranej. Témata přicházejí samy, stačí do toho naskočit a mít oči otevřené. Tím, že nepracuju pro agenturu nebo noviny mám svobodu v rozhodování, čemu se věnovat a jak téma zpracovat. Pokud tématu věřím a samotného mě zajímá, pak má předpoklady k tomu, aby to bavilo i ostatní, něco to vyhrálo a zaplatily se alespoň náklady.

 
Kde všude jsi už byl, a pořídil fotky.
Mě baví post-sovětský blok. Ukrajina, Rusko, Burjatsko, Kazachstán…. Domluvím se rusky a dokážu pochopit mentalitu. Mám to tam rád. Nemusím skákat ze země do země a dělat si čárky, raději se vracím a snažím se pracovat víc do hloubky.

 
Stalo se někdy, že jsi se kvůli focení dostal do nějaké nepříjemné situace, nebo dokonce do ohrožení života?
Nejsem válečný fotograf, kvůli focení po mě nikdo nestřílel. Mě se spíš drží debaty s opilcema a divnýma existencema. Snažím se konfliktům předcházet a necpat se kam nemám, o tom moje práce ani není. Mě spíš hrozí infekce, kožní, žaludeční problémy, žloutenka a tak, protože si většinou podávám ruku s těmi, které fotím. Očkování a desinfekční gely na ruce jsou pro mě absolutně nezbytné.

A když jsem v Černobylu, tak důsledně nosím roušku, nelezu do vysoké trávy a většinou tam pak vyhodím kalhoty a boty. Neriskuju, za to mi žádná fotka nestojí. Můj syn mě potřebuje víc, než tenhle svět moje fotky.

 
Řekl jsi si i potom, že pořídit tenhle snímek stálo za to!
Asi ne, takhle nepřemýšlím. Pro mě není fotografie ta absolutní modla, pro kterou se obětuje život, to nemám v povaze. Nejsem ani klasický fotograf, který nevydrží den bez kliknutí, nebo má foťák pořád u sebe. Já pracuju na ucelených tématech, za každým projektem je možná půl roku příprav, stovky emailů, hledání informací, kontaktů.

Jedu na jistotu, nejsem fotograf náhody, pracuju koncepčně. Když někam letím, tak  dopředu vím, s kým se setkám a co budu fotit. Pro každého z nás je klíčem ke kvalitní fotce pochopit, kde je naše místo, a nejdříve porozumět sám sobě. Když se budu snažit o něco, co mi není úplně blízké, tak nebudu ani průměrný.

 
Čemu se věnuješ kromě focení.
Hele, já vlastně fotím pořád, i když u sebe nemam foťák. Fotím očima, dívám se na světlo, kompozice, tvary, je to takový neustálý trénink. A prakticky neustále promýšlím témata, hledám další a další souvislosti. Mě to baví, je to takový mentální trénink. Fotožurnalistika není jen o tom, kde a co fotíš, ale hlavně o tom jak k tomu přistoupíš a jak dokážeš s informací naložit. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

 
Vím o tobě, že nedáš dopustit na focení na klasickej film, je to proto, že megapixely stále nenahradí tuto techniku?
Digitál a film jsou dvě rozdílné filozofie. U digitálu je dané co se stane, je to prostě digitál, sterilní, mrtvá aplikace. Film je chemie, živý proces, protože každý ten halogen stříbra zareaguje nějak. Z fotek je to poznat, ať máš celý ten digy post-process vymáknutý sebevíc.

Ale pozor! Není to ani špatně, ani dobře, jsou to jen dvě cesty k cíli. Je putna, jestli jedeš na chalupu autem na elektriku, benzín nebo na plyn. Hlavně, že dojedeš, výsledek je jen jeden. Pro digitál mluví rychlost, histogram a obrovské množství možností v postprodukci. Kdo chce dostat do fotek barevnou náladu, polotóny a život, ať sáhne po středoformátu. Já pracuju jak s EOS 5D II, tak s Mamiyou 645. Reportáž, práci a komerci jedu na Canon. Na Mamiyu a Kodak Portra si dělám své projekty, kde jde víc než o rychlost, hlavně o kvalitu, pocity a náladu. A to jsou neměřitelné veličiny, protože se nedají matematicky spočítat nebo vyjádřit rozlišením.

 
Jak se stane, že člověk získá za snímky z Černobylu první cenu v kategorii CZECH PRESS PHOTO?
Tvrdě maká při focení, pak ještě víc při editu, pak se málem zblázní při postprodukci a nakonec dá fotky do obálky a pošle. Je to normální soutěž. Mě na CPP baví to, že v porotě sedí 11 lidí z celého světa, kteří mají nadhled, odstup a pohled lidí jiné kultury. Fotografie je něco jako esperanto. Takže pokud moje fotky zaujaly lidi z jiných zemí, asi jsem udělal dobrou práci, protože je oslovily. Víc si ale vážím třetího místa v portrétech v NPPA The Best of Photojournalism. To je něco jako World Press Photo, celosvětová oborová soutěž profíků. Hlásí se tam fotografové z celého světa. Vyšlo to, z téhle ceny mam fakt radost.

 
Co musím kromě nafocení skvělých fotek udělat, abych měl šanci tuto cenu získat.
Pravidla najdeš na webu Czech Press Photo a jestli chceš nějaký fígl, tak ten existuje. Makej na sobě, vzdělávej se jak to jde, uč se od skutečných profesionálů, sleduj trendy, najdi si své téma a obětuj se mu co to jde. Hlavně buď k sobě a ke své fotografii poctivej. Dobrým fotografem se stáváš až věkem. Chce to životní zkušenosti, ty ti umožní vidět souvislosti a selektovat podstatné. Nikdy není pozdě.

 
Jaká je tvá rada začínajícím fotografům a těm, kteří to s fotkou myslí vážně?
Základem je jedno, dvě pevná skla. Žádný zoom. Je třeba naučit se vidět a to se naučíš pevným sklem, ne zoomem. Musíš se skutečně dívat, ne kroutit kolečkem a říkat si, že to je super, jak jsem si přitáh ten detail. Pevné sklo ti pomůže vyprofilovat si vlastní jazyk, způsob vidění a vyjádření se. Ale nejdůležitější je vzdělání, protože fotografie je hlavně o hlavě. Důležité jsou také jazyky, bez angličtiny a ruštiny bych si neškrtnul.

 
Vzděláním myslíš fotografické školy, kurzy?
Ne, protože ty komerční většinou nestojí za nic. Naučí tě akorát techniku a šoupat v Lightroomu. Budeš dělat stejně sterilní digitální fotky jako milióny pixílků kolem tebe. Hodnotu má učit se od někoho, kdo ve fotografii skutečně něco dokázal a rozumí jí. Je třeba se naučit přemýšlet. Ale to tě na kurzu nenaučí, většinou to sami neumí a není to jejich cílem.

Pro mě byl zlom v přemýšlení setkání s Antonínem Kratochvílem, legendou světové fotožurnalistiky. Prokecali jsme noc, ráno jsem dal inzeráty a rozprodal většinu techniky a za dva týdny jsme spolu letěli na Ukrajinu. Změnil mě, změnil můj přístup a pohled na fotografii a témata. Antonín se mi dál věnuje, příští rok budu zařazen do VII agency Mentor programu, což je pro mě obrovská čest.

 
Plánuješ sám jednou vyučovat?
Kdo má fotografii jako obživu, tak musí vydělávat. Ani já nejsem výjimkou, mám rodinu, ale jde o přístup. Mám v plánu v budoucnu pořádat workshopy, ale bude to povídání o fotografii, o přístupu, o hledání tématu a ne o technice. Tedy o věcech, které mě naučil a dál učí právě Antonín. Jak jsem říkal, důležité je učit se od těch nejlepších. Já mám to štěstí, že mi to vyšlo. Ale je to jako ve všem v životě – musíš chtít a musíš udělat první krok.

 

Petr Toman, 36 let, Praha. Studuje Institut tvůrčí fotografie Slezské university v Opavě. Vítěz v soutěžích Czech Press Photo, The Best of Photojournalism NPPA, Social Documentary. Fotí Canonen 5D mII a EF 35/f1.4 L USM a středoformátovou Mamiyou 645 1000S a 80/f1.9

www.petrtoman.eu

NPPA

Social Documentary

-PaGun-

– reklama dtpko.cz –

---